Den 2: dobrodružství pokračuje!

Dvě místa z té hromady zajímavých bodů jsem měl zakroužkované dvakrát. Grázlova vyhlídka a Eduardova skála. Dva cíle, celý den předemnou! Začínáme brzy, teda alespoň jsem v to doufal.

Realisticky jsem vstal ale až v devět a vyjel jsem opravdu velmi pozdě. První cíl byl vzdálen cirka 40 km. Bohužel na špatné straně Vranovské nádrže. Cestou, mě čekalo mé první příjemné překvapení dnešního dne. Na GPSce se objevili krásné serpentínky. Netušil jsem však, že to nebude to, co si z toho místa budu pamatovat. Cesta totiž vedla kolem Vranova na Dyjí. Naskytl se mi tedy tento pohled:

"Parádní!", říkal jsem si v duchu a začal jsem uvažovat, že bych tento státní zámek navštívil. Tato myšlenka však byla sešrotována střetem s realitou. Davy turistů, kteří se hrnuli k zámku ze všech směrů, po oboud stranách silnice, absolutně ignorující jakékoliv předpisy nebo zdravý rozum. To mě dost rychle znechutilo a nápad jsem zahodil.

Jedem tedy dál.

Poslušně hlásím, že po cestě dále, už se nic zvláštního nestalo, až na rozřízlý ŘOPík, který si možná pamatujete z novin. Bylo to nějaký čas zpátky docela horké téma :)

Dále mě pak uvítala informace o tom, že kousek od mého parkoviště se nachází další ŘOPík, tentokrát ale v perfektní kondici. Samozřejmě, že jsem neodolal pokušení a alespoň jsem prosondoval internety, je-li otevřený návštěvám. Odpověď byla kladná! Zařadil jsem tedy tento ŘOPík na seznam věcí, co dnes chci absolvovat. Pak už jsem jen odstavil Bublu u opuštěné pohraniční kasárny a vydal jsem se s krosnou plnou zbytečností na několika kilometrovou vycházku Grázlovo stezkou a na Grázlovu vyhlídku. Těšil jsem se na samotu, krásný výhled a především čaj, který jsem si s sebou vzal.

Slunce se na obloze střídalo s mraky, foukal mírný vítr. Levá, pravá, levá, pravá. "Au, proč jsem si balil tolik krámů?", ulevil jsem si po asi tři čtvrtě hodině pochodu. Cíl se blížil. Před cílem jsem minul krásný altánek, pousmál jsem se a pomyslel si, že pokud mě i dnes bude otravovat voda, mám se alespoň kde schovat :) O důležitosti tohoto převratné myšlenky, jsem se měl dozvědět až za pár hodin.

K mému překvapení, se cesta ze stoupání, změnila za klesání. Trochu mě to znepokojilo, ale šel jsem vesele dál. Pozdravil jsem (deprimovaně) skupinku turistů, co jsem právě potkal a doufal jsem, že jsou to poslední turisté, co tu dnes vidím. Pak už na mě čekalo jen to, co jsem si vysnil. Grázlova vyhlídka v chráněné oblasti Bílý kříž.

A tak jsem začal vybalovat svoje fidlátka. Horká voda, gaiwan od mamky co jsem dostal k Vánocům a hlavně zlatý hřeb tohohle výšlapu - čerstvý Dian Hong Jin Zhen, neboli Zlaté jehličky. K tomu všemu jsem si naservíroval další knihu, kterou jsem ale v zápětí vystřídal za jinou, lepší. Číst si o tom, co v mém životě dělám špatně a jak to dělat lépe, se k tomuhle místu nehodilo. Vytáhl jsem tedy knihu záložní - Zen a umění údržby motocyklu. A hned mi bylo krásněji.

Bohužel jsem byl po výšlapu trošku stažený a tak mi čtení dlouho nevydrželo. Natáhl jsem se tedy na deku a chvlku jsem jen tak rozjímal, až jsem se nakonec rozhodl, za zpěvu ptactva, klepotu Strakapouda a hučení vody, dát si malý osvěžující napík. Nejlepší nápad dne, řeknu vám! Tak skvěle jsem se dlouho neprospal :)

Vše krásné musí skončit a vzhledem k tomu, že se na radaru objevila skvrna, která se rychle blížila mé pozici, musel jsem rychle dočajovat a využít toho krásného přístřešku, který jsem při cestě sem minul. Pršelo fest, ale pršet přestalo. Na radaru byl už jen takový malinkatý flíček a jelikož jsem se těšil na ŘOPík, vyrazil jsem. Toto rozhodnutí se záhy ukázalo, jako doposud největší blbost z celé dovolené. Co mělo nastat, vám naznačí tento snímek z radaru:

Ušel jsem kilometr. A pak to přišlo. Nejprve začalo kapat. Preventivně jsem se tedy vytáhl deštník. Do mokrého oblečení jsem se převlékat nechtěl. Byl to přeci jen malý flíček, z toho nic nebude. Ó jak jsem se mýlil! Po pár minutách pokapávání se doslova roztrhla mračna a mě nezbývalo nic jiného, než se zastavit a ukrýt se pod nejbližším stromem.

A tak jsem tam 15 minut moknul a čekal. V dáli jsem zahlédl človíčka a pousmál jsem se nad tím, že v téhle bryndě alespoň nejsem sám. Co víc, on ani neměl deštník! :D

Po té co přestalo, jsem si ze sebe vzájemně udělali srandu a pak pokračovali vlastní cestou. Cíl byl jasný, ŘOPík! Už jsem se nemohl dočkat, když si mě ta vojenská historie sama tak hezky našla :)

Přivítal mě milý kluk, mladší než já: "Co o tomhle vlastně víte?".

"Méně než bych měl.", zněla má odpověď a na další půl hodinu jsme měli plno povídání. ŘOPík byl rozdělen do dvou sekcí, jedna před druhou světovou válkou a druhá po reaktivaci. A třešničkou na dortu bylo, že v tomto minimuzeu měli i (+-) původní zbrojní výbavu!

Zastřílet mě bohužel nenechali :(

Rozloučil jsem se a pokračoval jsem tedy v jízdě. Dostal jsem hlad a tak jsem otevřel Google a nechal jsem se 2x zradit. To ale předbíhám.

Procházel jsem místní nabídky a dobré hodnocení měla Restaurace na Špici. Už to jméno mě mělo odradit, ale měl jsem hlad a recenze byly ve směs dobré. Bez kontroly trasy jsem vyrazil. Všichni už tušíte, co asi následovalo :D Objížděl jsem opět vodní nádrž, pak jsem jí dvakrát překročil, objel nějaký hrad (Cornštejn, goddamit, mohl jsem ho vzít při cestě, byl to jeden z mých cílů!) a pak to peklíčko začalo.

Tuším, že to byl Bítov, resp. nějaká jeho kempingová část. Vypadalo to jak jednosměrka, ale jezdilo se úspěšně oběma směry. Na jednu stranu kopec na horu, na druhou stranu díra do vody. Do toho chodci, chatky, cyklisté a volně pobíhající děti. To ale nebylo to nejhorší, jediná příjezdovka byla po ještě užší cestě, která po obou stranách měla ploty. Už jsem zašel dost daleko, sežeru si to až do konce! A tak jsem hrdině vjel do té úzké cesty. A byl jsem okamžitě vyhnán protijedoucí dodávkou :) To mě ale nezastavilo, na své jídlo si dojedu! No a vyslal jsem to dál. No a když jsem dorazil k restauraci, zjistil jsem milou věc. Není tam kde zaparkovat a je tam jen sotva místo na otočení.

ÁÁÁ!

Otočil jsem to, co mi zbývalo. Opět jsem se obrátil na strýčka Googla. Kapitola dvě začíná. Projel jsem si tu cestu celou zpátky a dostal se zpět na "hlavní". Popojedu o dvě vesnice vedle a tam hurá! Nějaká hospoda, jejíž jméno jsem zapomněl, s pěti hvězdičkovými hodnoceními! Těšil jsem se, jak si pochutnám.

Vlezu dovnitř a jsem probodnut nechápavými pohledy místních. "Na turisty to nejsou asi moc zvyklí", pomyslel jsem si a začal jsem svého rozhodnutí, jít zrovna sem, litovat. Okamžitě se mě ujal hostinský a když jsem se ho zeptal na jídlo, jeho tváří proletěla směs šoku, zklamání a utrpení. "No, my máme jen utopence.".

Rezignoval jsem. Vesmír vyhrál. "Tak mi prosím nějaké přineste a k tomu nějakou velkou limču. Díky :) ". Definici jídla to splňovalo, jen né takového, jaké jsem si představoval. Ale ve finále jsem si pochutnal a tak jsem se posilněn vydal na další cestu.

Eduardova skála. Schodou náhod jsem od ní byl už jenom kousek. Čekala mě trocha offroadingu, ale nic co by Bubla neprojel :)

Balím batoh, měním termosku s vodou a vyrážím na podstatně kratší pochod, než jaký jsem absolvoval dopoledne. Les pomalu řídnul a v dálce začala být vidět voda. Vylézám z lesa a naskýtá se mi tento pohled.

Vybaluji deku a připravuji druhý čají. Tentorkát něco, co jsem ještě nikdy neochutnal. Jak se ukázalo, jednalo se o velmi lahodný oolong jménem Formosa Alishan Hong Shoi, který nevím jak do češtiny přeložit, tak se o to radši ani nebudu pokoušet :D A čajování začíná.

Těšil jsem se na západ slunce, ale nebylo mi přáno. Né, nezmokl jsem :) Někdo jiný ale určitě ano. Západní stranu oblohy totiž zaplnil bouřkový mrak. Slunko se za něj schovalo, ochladilo se a já měl po podívané. Dopil jsem tedy a dnes po třetí jsem použil strýčka Google. Tentokrát podstatně obezřetněji.

Restaurant REST ve Znojmě. Pizzerie/burgrárna. Tentokrát jsem se stefil od černého!

A s touhle bombou jsem doufal, že dnešek končí. Už jen sprcha, naplánovat zítřek a jít spát. Vesmír měl se mnou bohužel jiné plány, které mi odhalil po příjezdu do kempu. Nějaká kapela si tu dnes bude dlouho do večera vyhrávat. Sbohem klidný spánku! A na plánování už taky kašlu, zítra s to nějak vymyslí :D

Mějte se pěkně, Čápa se pro dnešek loučí a jde se pokusit usnout :)